Anomálie na pražských groších Karla IV. (2)
V nedávné době jsem objevil v A ukru pražský groš Karla IV., které mne na první pohled zaujal svou rubní stranou (obr. 1–3).
Na několika místech nedoraženou minci velikosti 27,5 mm, poměrně značné hmotnosti 3,45 g, lze podle obrazu svatováclavské koruny, typu písma, dělicích znamének a částečně i obrazu českého lva jednoznačně určit jako typ V. a (PINTA, Václav: Nejnovější typologický a chronologický rozbor pražských grošů Karla IV., Časopis Mince&Bankovky 3/2010), tedy jako ražbu z let 1370–1378.
Karlovy pražské groše tohoto údobí se vyskytují poměrně hojně. Bývají hůře čitelné hlavně proto, že k jejich ražbě byly používány také opotřebované nebo opravované razicí kolky. Na těchto groších z konce Karlovy vlády lze také častěji vidět stopy opotřebení, které pravděpodobně způsobil jejich delší oběh.
Lícní strana prezentovaného Karlova groše je naprosto běžná. Od známých ražeb tohoto údobí se ale podstatně liší detailem obrazu hlavy českého lva na rubní straně (obr. 3). Hlava má totiž jinou ikonografii než ostatní groše tohoto typu. Její obraz působí poněkud robustnějším dojmem, je hrubší struktury a v jiném sklonu k tělu, spíše v poloze mírně nachýlené, čelistí dolů. Tímto vzniká dojem, že postava lva je poněkud nahrbená. Zbytek obrazu lva, jeho tělo (pokud je vůbec možné jej porovnávat vzhledem k nečitelnosti „měsíčků“), tvar nohou, i vzhled ocasu lva již plně odpovídá grošům tohoto údobí. Jinými slovy řečeno: tato hlava lva k vyobrazenému tělu nepatří.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2011
HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (11) Ústup ze slávy
Střídmá heraldika doby klasicismu předznamenává nastávající soumrak šlechty.
Ten tam je patos a sebevědomí barokních erbů. Amorálnost a dekadence se šířily salony rokokové aristokracie jako mor. Tahle šlechta opravdu neměla budoucnost a davy zběsilých páriů jí to roku 1789 daly v Paříži pocítit.
„Vaše Veličenstvo, mám nové a hrozné zprávy z Francie. Před čtyřmi dny pařížská lůza obsadila městské vězení. V celách pak povraždila všechny zde uvězněné kněze a šlechtice. Mrtvých je už víc než tisíc a tohle zabíjení bezbranných pokračuje i mimo Paříž!“ Komoří císaře Františka I. domluvil a s úklonou opustil jeho pracovnu v Hofburgu. Když pak sestupoval ze schodů, napadlo ho, že snad právě teď, v září roku 1792, skončila staletá nedotknutelnost šlechty. Kdo to zažil, anebo o tom jen slyšel, ten na tuhle zkušenost už nikdy nezapomene. „Zářijové masakry“ v Paříži, a pak po celé Francii, ukončily
společenskou dominanci šlechty, která byla po staletí samozřejmostí. Takřka ze dne na den se urozenost stala rizikem. Erb byl spíš terčem a titul pozvánkou do vězení, případně pod guillotinu. Když odezněl teror a opadla krvavá vlna hnaná zoufalstvím a zuřivostí lidu, docházelo ve Francii k pokusům o návrat k předchozím poměrům.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2016.