(22. 8. 1946)
Akademická sochařka Majka Wichnerová patří
k nejznámějším současným tvůrcům české numizmatiky. Velkou část
života strávila v zahraničí, kam v roce 1965 odešla se svým mužem,
který byl významným vědcem. Po dvou letech strávených v Izraeli
našla nový domov v Německu, kde studovala sochařství u profesora
Karla Hanse Burgeffa (Kolín nad Rýnem). To už za sebou měla pražskou
Hollarovu výtvarnou školu. Na studia si v Německu přivydělávala jako
vedoucí výtvarného kroužku, ten nakonec vedla jedenáct let. Do České
republiky se natrvalo vrátila na přelomu tisíciletí. Rodnou Hasinu,
kde dodnes žije a tvoří, však začala pravidelně navštěvovat již od
roku 1990. První vítězství v soutěžích na mince ČNB přišlo v roce
1997, jednalo se o titul Založení Karlovy univerzity. Mince byla
vyražena v roce následujícím. Brzy poté začala zpracovávat
samostatné zakázky pro Českou mincovnu, později navázala úspěšnou
spolupráci také s Pražskou mincovnou. Majka Wichnerová je velkou
milovnicí koček, ale též nadšenou zahradnicí.
INTERVIEW
Máte spočítané, kolik medailí a
mincí jste do dneška vytvořila? Ne. Nemám a ani se
o to nesnažím. Sádry se mi doma hromadí, takže je postupně třídím a
některé schovávám, jiné vyhazuji a pak toho lituju (smích). Člověk
ale nemůže shromažďovat všechno, chalupa je malá.
Ale na tu první si určitě vzpomenete…
Ano, byla to v roce 1998 Univerzita Karlova pro Českou národní
banku. Pak byla medaile k druhému tisíciletí pro jabloneckou Českou
mincovnu, to vyšlo ze soutěže pro národní banku, mincovna si návrh
odkoupila. Tak začala spolupráce s jabloneckou mincovnou a před
třemi lety i s Pražskou mincovnou. Pro ni jsem zatím dělala Franze
Kafku, Olgu Havlovou, Velkomoravskou říši a císaře Karla Velikého.
V roce 1965 jste s manželem odjeli do Izraele a po
dvou letech zamířili do Německa. Právě tam jste výrazně rozvinula
svůj talent. Kdo byl vaším učitelem? Deset let po
opuštění republiky jsem začala studovat sochařinu u profesora
Burgeffa v Kolíně nad Rýnem. On byl také vynikající medailér,
převzala jsem od něj techniku rytí do sádry, takže v mém případě se
nejedná o modelování. V roce 1980 jsem udělala zkoušky, nastoupila
do Burgeffovy mistrovské třídy a o sedm let později jsem se stala
jeho mistrovskou žákyní. Obor se jmenoval volná plastika
v architektuře.
Co vás přimělo vrátit se zpátky do
Čech? Měla jsem tady rodinu a matka byla ke konci
nemocná, takže jsem často dojížděla a starala se o ni. Tím pádem
jsem znovu navázala kontakty a upřímně, je to úplně něco jiného, být
zase doma. Ta doba v exilu nebyla jednoduchá a těžké chvíle jsem
překonávala díky vzpomínkám na krásná horká léta u babičky na
Hasině. Nebo na pobyty u druhé babičky v Trutnově. To byly
vzpomínky, které dodávaly sílu, takže když jsem mohla znovu přijet,
bylo to jako výhra v loterii.