Mincovnictví Přemysla I. Otakara
Období vlády Přemysla I. Otakara (1192–1193, 1197–1230) spadá do doby všeobecné hospodářské a politické transformace Evropy.
Období vlády Přemysla I. Otakara (1192–1193, 1197–1230) spadá do doby všeobecné hospodářské a politické transformace Evropy, jíž poslední Přemyslovci dokázali využít jak ke konsolidaci vnitřních poměrů v zemi, tak k upevnění a postupnému rozšiřování moci na mezinárodním poli.
Důležitou součástí hospodářské transformace 13. století byla vnější kolonizace založená na zákupním (emfyteutickém) právu. S jeho uplatňováním se v českých zemích začala ve stále větší míře prosazovat peněžní forma směny a feudální renty, jež nejen v nově zakládaných městech, ale i na venkově vedla k postupné všeobecné monetizaci společnosti. Stará hradská soustava začala být nahrazována sítí královských a poddanských měst, tržních osad, nových hradů a klášterů. Zde všude bylo zapotřebí kvalitní mince, jež by podpořila hospodářský růst země.
Možnosti mincovní produkce Přemysla I. však byly dlouho omezené. I když se kvalita Přemyslových denárů proti předchozím emisím na konci 12. století patrně mírně zlepšila, lze říci, že po celé první dvacetiletí 13. století ražba mincí stagnovala. Byl to zejména nedostatek surovinových zdrojů a zřejmě i relativně malá poptávka po minci v domácím prostředí, jež českému panovníkovi bránily v razantní proměně měnových poměrů. K výraznějším
změnám mohlo dojít teprve od druhé poloviny třicátých let v souvislosti s odkrytím rozsáhlých ložisek stříbrné rudy na Vysočině. Handicapem byla i vnitrokontinentální poloha
českých zemí chráněných pohraničními horami a výrazná dominance podunajské cesty, která na sebe strhla podstatnou část obchodního provozu mezi západní a jihovýchodní Evropou. Jedinou významnou komunikační spojnici Čech se zahraničím představovala řeka Labe.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2012
Rašínova reforma První československé státovky
V průběhu první světové války došlo k postupnému znehodnocování národních měn, což následně vedlo k růstu inflace.
Díky vysokému zadlužení a nedostatku zboží i surovin se většina zúčastněných zemí na podzim roku 1918 ocitla na pokraji nejen průmyslového, ale i ekonomického vyčerpání.
Hospodářským potížím se nevyhnulo ani Rakousko-Uhersko, které už 4. 8. 1914 přijalo císařské nařízení, kterým se Rakousko-Uherská banka (RUB) zbavila povinnosti krýt papírová platidla nejméně ze dvou pětin zlatem a předkládat veřejnosti týdenní a výroční výkazy o své činnosti1. Díky narůstajícímu nedostatku finančních prostředků přešel stát v polovině roku 1915 k přímým půjčkám u RUB a to formou státních dluhopisů, u kterých setrval až do konce války, kdy jeho celkový dluh vůči centrální bance dosáhl úrovně 39,3 mld. K, přičemž větší část 25 mld. K připadala na vrub průmyslově vyspělejšího Předlitavska. Uvolněná měnová politika měla mimo jiné i za následek, že zatímco v červenci 1914 představoval zlatý poklad2 Rakousko-Uherské banky 1589 mld. K a množství papírových peněz v oběhu 2,129 mld. K, tak koncem války se zlatý poklad snížil na pouhých 342 mil. K, zatímco množství bankovek vzrostlo až na 30,68 mld. K. Zlaté krytí tak během čtyř let pokleslo z původních 74 % na 1,11 %.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2014.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU